|
|
Sýrie
Každé ráno jsem byl v Damašku svědkem setkání přátel a známých po dvaceti letech. Přesně tak to totiž vypadalo, ale zdání klamalo. Šlo o kamarády, kolegy nebo příbuzné, kteří se rozloučili večer a byli bez sebe jen pár hodin. Začínají pozdravem Sabáh Al-Chér – Dobré ráno – a spustí jakýsi horký proud přímo od srdce. Odpovídá se Sabáh an-Núr - Světlé ráno ti přeji, Sabáh al-Ward – Růžové ráno, Sabáh al-Jasmin – Jasmínové ráno; Marhaba! – Nazdar! Arabové zkrátka nemají ráno jen dobré, to jejich ráno má mnoho příjemných odstínů a vůní. Hned potom následují upřímné a zvědavé dotazy: Kéfak? – Jak se máš?; Kéf sahhatak? – Co zdravíčko?; Tammin ní Annak – Uklidni mně zprávami o sobě, Aatíjak al-Aáfia – Dávám ti pohodu a spokojenost. A z druhé strany se ozývají odpovědi, které se často opakují: Alla jaafik – Ať ti dá pánbůh spokojenost; Šú achbárak – Jaké máš nové zprávy o sobě? Šú aámil? – Co děláš? Takovýto radostný rozstřel trvá často minutu i déle. Zároveň je v něm tolik nadšení a energie, že se našinec nutně sám sebe ptá, kde ji všichni po ránu berou. Ale mnoho lidí tady vstává daleko dřív než u nás, řekněme kolem půl páté. Takže když se kolem osmé, deváté potkají, jsou už velmi čilí. A navíc jako by je tento rituál energií přímo nabíjel. Mými poradci, kteří mi vysvětlili, co pro Syřany a Araby vůbec tyto rituály znamenají, jsou Rím, sedmadvacetiletá úřednice, absolventka univerzity arabského a anglického jazyka, a čtyřicetiletý technik Mohamed. „Bez toho já ani ostatní tady nemůžeme žít a dýchat, protože pozdrav Dobré ráno, Růžové ráno vám úplně změní atmosféru celého dne. Obohatí vám ji i vřelost kamaráda, známého, kolegy. Mnohokrát jsem viděl, jak se přátelé, kteří se vítali a zdravili, jako kdyby se desítky let neviděli, pohádali a rozkmotřili. Ale druhý den ráno se zdravili stejně srdečně jako před hádkou“, říká mi Mohamed. Naučil jsem se kouzelné slůvko Aazzabtak, kterým se uvolňuje napětí. Doslova to znamená „To jsem vás pomučil, že?“ Rím mi vysvětluje, že se tak vyjadřuje vděčnost za službu nebo pomoc, které se vám dostalo. „Toto slovo má opravdu kouzelnou moc – uvolní napětí a z agresivně se chovajícího úředníka máte najednou kamaráda a spojence.“ Nakonec jsem si nechal jeden z nejhezčích arabských zvyků. Jakmile někomu pochválíte jakoukoliv věc – košili, kravatu, oblek, dokonce i hodinky, řada lidí tuto věc začne sundávat a chce vám ji věnovat. Je to pradávný zvyk, kterým Arabové dávají najevo přátelství a svou ochotu podělit se s vámi o to, co mají. Je slušné a zdvořilé nabízenou věc odmítnout. Jen pokud jde o drobnost a nabídka je zopakována nejméně třikrát nebo čtyřikrát, můžete se ji ponechat.
Jaromír JANEV, týdeník Rozhlas
Přilétáme do Gaizentepu před osmou hodinou ranní – teplota 28°C.
Z průvodce Lonely planet víme, že z letiště je to do města cca 20 km a nejlacinější cesta je autobusem nebo minibuse (dolmusem).
Už při východu z letiště nás odchytávají taxikáři a snaží se nás „urvat“ pro sebe. Všechny nabídky odmítáme a doufáme, že nás
„vysvobodí“ nějaký autobus. Jeden naštěstí stojí přímo před námi. Zkoušíme se řidiče ptát, zda mluví anglicky a jestli jede do
Gazientepu. Kýve, že anglicky neumí, ale do Gaizentepu jede. Ještě před autobusem stojí jeden „evropsky“ vypadají Turek a výbornou
angličtinou se ptá odkud jsme a kam jedeme. Když jsme vše vyhrkli, hned se nabízel, že můžeme nasednout do autobusu a informuje nás
o ceně, za kterou nás řidič odveze. Nasedáme a celou cestu na nás Turek mluví a snaží se vyzvědět co nejvíc. Když se zmiňujeme o
Sýrii, že máme v plánu ještě tentýž den nebo zítra vyrazit přes hranice do syrského Aleppa, hned nabízí pomoc, že nás tam odveze,
že má stejnou cestu. Nevíme, zda mu můžeme důvěřovat. Na jednu stranu by to bylo samozřejmě pro nás pohodlné, ale zaráž
Se Sedatem se loučíme a oznamujeme mu, že vše ještě promyslíme a eventuelně se ozveme, ale že teď se chceme projít městem a najít ubytování. Okamžitě nám nabízí, že si bagáž můžeme nechat v bistru a kdykoliv se pro ni vrátit. Neodmítáme a vyrážíme odlehčeni do města. Podle průvodce obcházíme hotely a zjišťujeme ceny. V doporučovaném hotýlku pro batůžkáře domlouváme nocleh na jednu noc a vracíme se pro bagáž do bistra. Po ubytování v hotýlku jsme vyrazili opět na prohlídku města – potkáváme partu neodbytných kluků ve věku 10-15 let, kteří nás pronásledují na každém kroku téměř celé odpoledne. Neustále něco pokřikují, zjišťují, zda jsme manželé a kolik máme dětí. Když jsme je na okamžik ztratili z dohledu, vždy se někde objevili a opět na nás pokřikovali, že je i místní policisté napomínali a honili po ulici. Noc v hotelu byla horká a ke spánku nám z protější kavárny vytrvale zpíval a hrál místní „umělec“. Neustálá monotónní melodie byla pro nás unavující a po čase otravná. Večer jsme si dali melouna, koupeného v marketu OLI (necelých 8 kilo za 2 TRY). Ráno před devátou vyrážíme na minibus do města KILIS, které nám poradil právě Sedat, že odtud se nejlépe dostaneme do Aleppa. Cestou sháníme náplast na odřené nohy z nových bot. Ptáme se místních na lékárnu a místo odpovědi nám majitel malého obchůdku nabízí balenou studenou vodu. Poděkujeme, ale odmítáme. Podle instrukcí jiného pána nacházíme lékárnu, kde kupujeme náplast. Záhy ale zjišťujeme, že je bez polštářků, což na čerstvé odřeniny není ono. No nic, hledáme dál. Po pěti stech metrech nacházíme další lékárnu a zkoušíme štěstí. Vysvětluji, že potřebuji náplast, ale s polštářkem. Sice nám nikdo z přítomných nerozumí jediného slova, ale pochopí. Mladý prodavač vytahuje krabičku, rozbaluje ji abychom se sami přesvědčili o obsahu. Když zjistíme, že je to to co sháníme, vytahuju peněženku a ptám se kolik. S úsměvem mi prodavač naznačí, že nic nechce a že si ji můžu vzít. Opět další milé překvapení. A teď už hurá do Sýrie i s náplastí :-). Přicházíme na parkoviště, které je místem odjezdů minibusů nejen do KILISU. Aniž bychom někoho oslovili, ihned se nás ujímají zřejmě řidiči a zjišťují kam cestujeme. Říkáme Kilis a hned nás odvádí k minibusu, který je už téměř plný. Řidič nám nabízí místo vedle něho. Před odjezdem máme ještě chvilku času a můžeme si prohlédnout „nádraží“, které je opravdu kouzelné. Hned vedle „kanceláře“ je další místnost, ovšem používaná jako kurník. Slepice jsou prostě všude a jejich stopy také. Všude vládne jakýsi chaos, který pro místní má určitý řád. V tomto chaosu sledujeme malou holčičku, která se drží maminky za ruku a statečně ji zvrací na sukni. Maminka nic neregistruje, protože dohlíží na ostatní děti, takže holčička si uleví jakoby nic. Startujeme, odjíždíme. Zuzka se poutá bezpečnostními pásy, já svůj hledám, ale marně. Řidič nám gestem naznačuje, že poutat se je zbytečné. Myslíme si své, budeme doufat, že se cestou nic nepřihodí. Cesta proběhla bez problémů, v jedenáct hodin jsme na místě. Teploměr ukazuje 44°C. Řidič nás dovezl před kancelář a dalšímu řidiči říká, že chceme pokračovat do Aleppa. Domlouváme s ním cenu – nabízí 50 USD nebo 70 TRY. Rychle přepočítáváme a bereme cenu v TRY. Probíhá živá komunikace – stále stejné dotazy: odkud jste, kam jedete, jste manželé a u těchto otázek nezapomenou nabídnout typický černý čaj. Jeden z chlapíků nám bere batohy a odnáší do přistaveného staršího taxíku – mercedes, asi 20 let starý. Řidič je pohodář, zapálí si cigaretu a stotřicítkou ujíždíme k přechodu. Na hranicích delší zdržení, my sedíme v autě, řidič běhá po kancelářích a vyřizuje vše za nás. Byrokracie je zde dovedena k dokonalosti. Z auta musíme ven jednou a to na syrské straně. Asi nás celníci chtějí poznat osobně ? Za přepážkou jich sedí požehnaně. Následuje smršť otázek: kam, proč, na jak dlouho a zajímalo je i naše zaměstnání. Vše ok, jen jednomu z celníků se nezdá Jardovo zaměstnání. Ptá se na přesný název zaměstnavatele a funkci. Po pravdě odpovídáme a zdá se, že ho odpověď uspokojila. Přijíždíme k další kontrole, kde nám kontrolují batohy. Pokračujeme asi 200m dál, kde opět stojí chlapíci u brány a žádají naše pasy – šestá kontrola (!?). Vše v pořádku – welcome in Syria, jsme tu.
Vjíždíme na syrské území a od prvních kilometrů je znát, že tato země má mnohem menší životní úroveň než sousední Turecko. Po pár
metrech máme pocit, že jsme se vrátili o 25 let zpět. K tomu všude špína, smrad a chaos na silnicích – tady se prostě veškerý život
odehrává na ulici. Na jedné straně ulice pečou arabský chléb, naproti se opravuje starý motor a mezi tím vším si hrají děti, dospělí
odpočívají na matracích a kartonech a Zuzka se děsí, co tu budeme celý týden dělat. Řidič náhle staví u dalšího taxíku s tureckou
SPZ a naznačuje, že máme přesednout. Stačí nám ještě koupit malé limonády a loučí se s námi. Staré Volvo do kterého nasedáme, je v
hrozném stavu a smrdí tu plyn – asi čerstvě doplňované palivo. Většina taxíků je zde totiž na LPG…
Vyrážíme s novým řidičem a dalším pasažérem (asi Syřan). Od začátku jsme se necítili bezpečně a vyvrcholilo to v momentě, kdy řidič
začal nabízet cigarety. Odmítli jsme a Jarda mu důrazně naznačil, že NE, že je všude cítit GAS. Zdálo se, že pochopil a cigarety
schoval… Ale jen na dvacet minut, protože pak bez dotazů si cigaretu vytáhl a stejně zapálil. Vyděšeně jsme po sobě koukali, ale
uklidnilo nás, že všechna okna byla otevřená. Na závěr jsme se shodli, že toto byl nejhorší zážitek z cestování po Sýrii.
Přijíždíme před autobusové nádraží. Hned při vstupu na autobusák se nás ochotně ujímají, tak jako vždy, místní „dopravci“. S ochotou
poradit, pomoci, se setkáváme od té doby, co jsme vystoupili z letadla. Máme štěstí, autobus do HAMY odjíždí za 15 minut. Dálkové
autobusy jsou tu velmi pohodlné, klimatizované a se „stewardy“ (pro nás „Sťuard“ :-))
HAMA Po pár hodinách příjemné cesty vystupujeme na autobusáku, který je asi 1,5 km od centra. Hned před nádražím nás nahánějí taxikáři, ale po zkušenostech z loňska Jarda tvrdí, že to nemáme daleko a zvládneme cestu pěšky. Máme namířeno do hotelu KAIRO. Po 500 m zjišťujeme, že Jarda si cestu nepamatoval tak jak předpokládal a naštěstí nás z mopedu zastavuje projíždějící stařík. Německy na nás volá kam jdeme a aniž bychom mu odpověděli, říká, že jdeme špatně, že musíme na druhou stranu. Zastavujeme se a on se marně snaží brzdit, ale musí použít podrážky. S mopedem přiběhne k nám a znovu se ptá kam jdeme. Hotel Kairo zná a ihned nám zastavuje projíždějícího taxíka na frekventované silnici. S řidičem sám domluví náš cíl a cenu a za necelých 5 minut jsme před naším hotelem. Po zkušenostech z předešlé noci dáváme přednost spaní na zastřešené terase, protože spaní na terase má velkou výhodu v tom, že tu profukuje čerstvý vzduch. V pokoji bez klimatizace se i při otevření všech oken a dveří nehne ani záclona. Rychle se ubytujeme a vyrážíme do města. Sháníme vodu a narážíme na obchůdek s alkoholem. Ze zvědavosti jdeme dovnitř a prohlížíme nabízený sortiment. Jaké bylo naše překvapení, když vidíme nám známou etiketu Staré Myslivecké… Podle nápisu zjišťujeme, že se nejedná o Mysliveckou, ale o jiný alkohol s 12-ti %. Chuť na vychlazené pivo nás přiměje ke koupi jednoho „lahváče“ libanonské provience. Nebylo špatné, ale „Krákora je Krákora“ (pozn. red.: jedná se o trutnovské pivo Krakonoš :-) ) Mezitím co si Jarda dával pivo, přišel do obchůdku místní pán, obsluha mu automaticky vyndala z lednice láhev 0,25 l. Pán dává pár mincí na pult, otočí láhev do sebe a pak se obrátí ke dveřím a odchází. To vše se odehrálo bez jediného slůvka, pochopili jsme, že se jednalo o „štamgasta“. Od prodavače se dozvídáme, že si dal svůj oblíbený míchaný nápoj s brandy. Zarazilo nás, že jsme vůbec obchůdek s alkoholem objevili, protože alkohol je tu věcí neveřejnou. Později se dozvídáme, že alkohol se smí pouze tam, kam Alláh nedohlédne. Dopijeme, poděkujeme a vyrážíme prohlédnout si známá vodní kola, díky kterým je město Hama hodně navštěvované. Máme štěstí, protože klesla hladina vody a místní obsluha vyrazila na pravidelnou údržbu a kontrolu. Ze zvědavosti nahlížíme nejdříve opatrně otevřenými vrátky a když si nás všimli pánové „údržbáři“, gestem nás pozvali dovnitř a ochotně provedli a ukázali co zřejmě běžný turista neuvidí. Po exkurzi se loučíme, společně vyfotíme a pokračujeme dál do města. Cestou chceme vyměnit 50$. Přemýšlíme kde a zkoušíme štěstí ve velkém nóbl hotelu. V klimatizované hale s koženými křesly se nás hned ochotně ujímá zaměstnanec v obleku a odvádí k recepci. Recepční (muž) opět ochotně našemu požadavku vyhoví a ptá se jako téměř každý odkud jsme. Pak se náš rozhovor stočil k penězům - zajímal se o hodnotu peněz, co si za vyměněné peníze můžeme v naší zemi pořídit a neobával se zeptat i na průměrný plat v Čechách.
Máme co potřebujeme a vydáváme se na večerní procházku městem, příjemná teplota k procházce přímo láká. Posedíme v parku se spoustou
zeleně a od procházejícího prodejce kávy si kupujeme dva malé kalíšky tradiční kávy, za které platíme 100 syrských lyr. Nutno říci,
že zdejší káva je velmi výrazná, extra silná a zvláštně okořeněná. S kávou na kterou jsme zvyklí z domova, má tato
společnou snad jen barvu :-) . Po příjemném posezení v zeleném parku, kde nejen místní s celými rodinami posedávají kde se dá,
se vracíme do hotelu na terasu.
Druhý den dopoledne zůstáváme v hotelu a odpoledne balíme a vyrážíme pěšky na autobusové nádraží odkud chceme pokračovat do Damašku. Za těch pár metrů co vyjdeme ven nás neustále někdo zdraví (především děti), ptají se odkud jsme, jak se máme a často škemrají, že chtějí vyfotit. Na rušné hlavní silnici nás odchytil místní majitel autoškoly. Jardu doslova za ruku vtáhl do své „kanceláře“. Já ho samozřejmě následovala. Přes jazykovou bariéru, kde nikdo ze tří lidí nemluvil jinak než arabsky, byla návštěva příjemná. Klimatizace, káva, čaj a dokonce nám objednali oběd. Jsme nuceni poprvé ochutnat syrské speciality, obavy z průjmu musí stranou. S dcerou majitele si vyměňujeme vizitky a rodinný přítel nás taxíkem po téměř dvou hodinách odváží na autobus do Damašku. S jeho pomocí kupujeme jízdenky a můžeme za hodinu vyrazit. Cesta klimatizovaným autobusem se stewardem probíhá klidně a my jsme vždy při tomto cestování nabrali nových sil… DAMAŠEK Po příjezdu do Damašku nás ihned po vystoupení z autobusu odchytává řidič minibusu a zjišťuje, kam jedeme. Hlásíme, že do hotelu Ghazal. On sám zjišťuje, kde konkrétně se hotel nachází a kývne hlavou, že nás odveze. Ubytováváme se pro Jardu ve známem hotelu v pokoji s dalšími 2 lidmi – prostředí hotelu je velmi příjemné, rodinná atmosféra je znát všude. Navečer vyrážíme do víru (přesněji řečeno řízeného chaosu ?) velkoměsta. Samozřejmě musíme navštívit vyhlášený suk, který na mě působí jako obrovské bludiště, protože neustále se opakující krámky s obdobným zbožím, mi připadají stejné – každá ulička má obchůdky se stejným sortimentem. Dá se tu sehnat vše – od šroubků, náramků, koření, zeleniny, masa až po svatební šaty. Odmítáme neustálá pozvání do obchůdků – jen vyzkoušíme úžasně vypadající vanilkovou zmrzlinu. Je úplně jiná než známe z Čech, jakoby medová. Při zpáteční cestě do hotelu kupujeme na nadchodu u asi osmileté holčičky, polehávající na papírové krabici, drobnou sladkost. Spíš ji litujeme, jak spící pozdě večer „těžce“ vydělává… Druhý den dopoledne prohlížíme obchůdky v Damašku a když narazíme na hodinářství, tak mě to teda nedá a lezu dovnitř. Sháním dárek pro rodiče a protože vím, že chtějí obyčejné hodiny, jedny bez rozmyslu kupuju. Po pár minutách si říkám, že jsem se unáhlila, protože obdobné hodiny bych u nás sehnala určitě taky. Může mě těšit jen to, že jsem dostala slevu cca 100,- Kč a Jardovi vyztuží batoh po celou naši dovolenou, která byla téměř celá před námi :-) Hlavně že si vezu hodiny z Damašku. Dále máme v plánu pokračovat do pouštního města Palmyra – po zkušenostech z loňska jdeme na jistotu do blízké kanceláře objednat a zaplatit jízdenku na druhý den.
Ráno vyrážíme brzy, abychom se včas dostali minibusem na autobusové nádraží HARASTA odkud nám autobus odjížděl v 8:00 hod. Od hotelu
uděláme jen pár kroků, přejdeme ulici na stanoviště minibusů a zjišťujeme, který nás odveze na autobusové nádraží. Když řidičovi oznámíme náš cíl,
kývne hlavou a rukou naznačí ať nastoupíme. Ujeli jsme pěkný kus, velká ručička na hodinkách ukazovala půl osmou když řidič
Na autobus jsme díky tomu dorazili včas. Nasedáme do klimatizovaného pohodlného autobusu. Já opět usínám a probouzím se až v poušti pár kilometrů před Palmyrou. Řidič nám zastavil na začátku města, vystupujeme jen my dva a já nechápu proč nás neodveze až do centra. Vzápětí ale pochopíme - vybíhá pán, zve nás do svého hotýlku a chlubí se čistými pokoji. Pochopili jsme, že má s řidiči dohodu a ty mu sem vozí evropsky vypadající turisty jako jsme my. Nemáme úniku, následujeme hoteliéra a nakonec v jednom dvoulůžkovém pokoji se sprchou a WC zůstáváme. Po ubytování vyrážíme na obhlídku okolí – Palmyra je známá svými rozsáhlými římskými památkami a ruinami. Některé kousky jsou ale velmi zachovalé. Procházíme se po několik tisíc let starých rozpadlých sloupech, zdobených hlavicích, zbytcích kamenné kanalizace a hledáme únik před ostrým poledním sluncem a všudypřítomným pískem. Po tomto dni se dostavil úpal a obávaný průjem – já marodím dva dny, průjem mě držel přes týden. V Palmyře zůstáváme dvě noci a myslím, že nám to stačilo. Ráno v 8:00 máme odjíždět autobusem do Homsu, kde přesedneme na daší do Aleppa. Ranní spoj přijíždí - zpoždění má jen 15 minut, ale tady se nějaká ta minuta neřeší. Autobus je plně obsazen, ale po pěti minutách jízdy nás spolucestující (zřejmě druhý řidič) pouští na své místo a on sám si sedá vedle řidiče na kryt motoru. Moc bezpečné to není, ale aspoň máme něco pod zadkem. Zpět do Turecka
Z Aleppa následuje cesta taxíkem do turecké Antakye přes hraniční přechod Bab al-Hawa. Řidič za nás a dva další spolucestující opět vyřizuje veškeré záležitosti a v pěti lidech cestujeme do Antakye. Na přechodu jsme se stali svědky potyčky - celníci tam před očima veřejnosti bili obušky nějakého řidiče - důvod bitky jsme neznali... To byl poslední ne moc příjemný zážitek z jinak vlídné Sýrie a dalších pár dní jsme strávili v turecké Kapadocii, konkrétně v Göreme v penzionu Köse s nohama nahoře nebo v bazénu :-) Fotky z našeho putování najdete v galeriích Sýrie 2007 a Turecko 2007. Jarda & Zuzka e-mail: erben.jarda(zavináč)o2active.cz
| |
ela nás jeho pro nás nevídaná ochota. Když jsme vysvětlovali, že přesný plán ještě nemáme, ale do Sýrie chceme, tak nás alespoň
poučil o cenách za taxíky, autobusy a po příjezdu do Gazientepu nás pozval na horký černý čaj v místním „bistru“. Sedíme venku,
přidává se k nám zřejmě další host bistra a náš hostitel se nám při dalším čaji představuje. Jmenuje se Sedat, rodilý Turek,
žijící střídavě v Londýně a v Gazientepu. Ochotně nám vše znovu vysvětluje, opět nabízí, že můžeme druhý den do Sýrie jet s ním,
ale když po několikáté odmítáme, tak nám alespoň píše název města, kam se dostaneme minibusem a odtamtud taxíkem do Aleppa.
Nezapomene nám napsat ještě ceny a svůj telefon pro případ, že budeme cokoliv potřebovat. Mezitím posílá kamaráda z bistra pro
mapu Gazientepu aby nám ukázal, kde je možné přespat a doporučil památky k prohlídce. Jsme šokovaní jeho ochotou a vstřícností,
ale s tou se setkáváme během našeho pobytu každý den.
zastavil a oznámil, že jsme v cíli. Ještě v minibuse jsme se rozhlíželi, kde je autobusové nádraží, ale to jsme nikde neviděli.
Naštěstí naproti nám seděl anglicky mluvící místní muž a zřejmě když viděl zděšení v našich očích, ptal se kam přesně míříme.
Stačilo říct „autobusové nádraží“ a on okamžitě vystoupil a my s ním. Zastavil nám další minibus, řidiči oznámil náš cíl a řekl,
že na místě budeme asi za 5 minut. Pak si zastavil další minibus a odjel. My jsme usoudili, že Harasta je název celé čtvrti, ne jen
autobusové nádraží. Opět jsme ocenili ochotu člověka, který neváhal vystoupit a poradit. Alláh byl při nás :-)